Touch my ego.

Ten pocit.

Každej máme nějaký pocity, který v určitý chvíli cítíme. Špatný, dobrý, nerozpoznatelný. Rozhodně lepší je vědět co pociťuješ, než mít v sobě zmatek. Ten je kolikrát fakt těžkej. Mě se to právě taky někdy stává.

Ale o čem jsem chtěl mluvit. Kolik lidí, když budeme počítat lidi na celým světě, poznají tu opravdovou, hluboko vyrytou, věrnou lásku? Půlka je moc, čtvrtka je moc, prostě sotva pár tisíc lidí? Možná. I já mezi ně patřím, protože jsem ji poznal. Dobře, někdo by si mohl říct že všechno je pomíjivý, ale nevím, jestli tohle vůbec jde. A jak vůbec tohle můžu říct. Můžu. No jo, tak sem asi cíťa, no a. Nedrží se mě to nějakou chvíli. Je to dlouhá chvíle, dlouhá na to abych se v ní zorientoval. Jo, zpočátku jsem měl lehce zmatek, ale časem přicházím úplně na všechno. Není to úplně lehký, ale. Můžu říct, že jsem šťastnej za to, že mám to štěstí poznat něco tak opravdovýho, úžasnýho, hezkýho a jedinýho svýho druhu. Tak šťastnej za Tebe.

Někdy by to chtělo mít nějakej přístroj, kterej by vám zvládl říct, jestli ten druhej cítí to samý, nebo podobný co vy, nebo co vlastně vůbec cítí. Ne, to ne, všechno by pak bylo moc lehký, na co, k čemu to.

Ty, ty spací chlupáči, nestihl jsem ti říct, co jsem chtěl, a že toho ještě bylo :D))

Myšlenkama jsem už jenom u zítřejšího dne, u Tebe, a toho všeho co ti pošeptám.